HISTORIE

Festival Muziq dokázal už počtvrté, že v Tachově to žije

Alice S., 24. 02. 2026
www.hudebniknihovna.cz

V pátek 20.února jsme se vypravili do Tachova. Tohle malé město, ležící v Plzeňském kraji, by se na první pohled mohlo zdát ničím nezajímavé, ale koná se tady každoroční festival Muziq.

Letos proběhl už jeho čtvrtý ročník a poprvé ve dvoudenním formátu. Natřískaný line-up sliboval průřez současnou českou alternativní scénou – od hardcore a metalu přes psychedelii, shoegaze a indie až k experimentální elektronice. Dvanáct kapel bylo rozděleno do dvou dnů, kdy každá měla dostat dostatečný prostor předvést se a ukázat, co umí.

Dramaturgie zůstala věrná myšlence žánrové otevřenosti, ale zároveň dala prostor projektům, které mají co říct nejen hudebně, ale i atmosférou a postojem.

Začátek plánovaný na páteční večerní šestou hodinu a nevděčnou úlohu otvíráku dostala kapela dokruhu. Asi je jedno, jestli otvíráte letní festival v dopoledních hodinách, nebo zimní festival večer, ta první kapela to má vždycky těžké. Sál byl zatím jen částečně naplněn a hosté se rozehřívali opravdu hodně zvolna.

Debutová eponymní deska téhle čtveřici vyšla v roce 2019. Na mě jejich brutální syrový zvuk působil možná až moc depresivně takhle na začátek. Ale mělo to hloubku a mělo to sílu.

Jako druzí vystoupili Zmar. Trochu mě zmátli, protože došlo ke změně programu a prohodili se s další kapelou, která měla jít až po nich. Zmar jsou ostřílení hudební matadoři, loni dokonce předskakovali kapele Touche Amoré v Meet Factory.

Oproti dokruhu přitvrdili asi tak o tisíc procent. Zpěvák svoje vystupování hodně prožíval a na publiku bylo vidět, že je to začíná bavit.

Na festivalech je fajn, že se na jednom miste sejde více kapel odlišných žánrů a člověk má možnost poznat něco nového. V zimě těch festivalů moc není, takže zajet si na tenhle tachovský byla skvělá příležitost rozšířit si hudební obzory. Já osobně preferuji trochu měkčí žánry, tak jsem doufala, že na ně ještě dojde. Kapely, které tady měly vystupovat, jsem až na výjimky neznala, a tak jsem doufala v nějaké příjemné překvapení.

V sále Kiwi Baru, kde se festival odehrával, bylo dostatek míst na sezeni s výhledem na kapely, což běžně v pražských klubech nebývá.

Třetí na řadu šli tedy po výměně 50m znak. Zpívali česky a první odvážlivci začali tančit, nebo spíš klátit se před podiem. Kapela rozhodně ubrala na tvrdosti Zmaru a pro mě přidala na poslechovosti. Hráli sice jen půl hodinky, ale došlo i na děkovačku organizátorům, respektive hlavnímu organizátorovi Viktoru Pavlíkovi. A oprávněně. Grafická jednotnost vizuálu, dostatek informací na webových stránkách, příjemná propagace před festivalem, dostatečná informovanost návštěvníků na místě a bohaté zásobení baru. Podpora kapel, vysoká kvalita nazvučení sálu, všudypřítomné letáčky s line-upem, špunty do uší zdarma na pokladně a krásně zpracované samolepky všude k dispozici. Všechno klapalo. A to, že jim na baru došla druhý den kola bez cukru, beru jen jako takový malý mráček na modrém nebi festivalu.

Čtvrtým vystupujícím v páteční večer byla skupina Intro. Podle štelováni thereminu na podiu to vypadalo na zajímavý zážitek. A taky byl. Hodně alternativní nezařaditelná hudba a zpěv frontmana na pomezí deklamování a řevu. Nejdřív jsem ani nepoznala, jestli zpívá česky.

Taky jsem byla hodně zvědavá, zda bude avizovaná hra na kosu. A byla! A taky trubka i tamburína. A na závěr píseň od Pavla Bobka Pojď stoupat jak dým. Ve velmi alternativním provedení s doprovodem zvuků thereminu.

Intro byla první kapela, která sklidila opravdu veliký aplaus.

Se začátkem další kapely FVTVRE na mě už padala trochu únava. Ta se ale rychle rozplynula s nástupem hudebníků. Zpěvák zpíval mimo podium přímo před lidmi, hlavu zahalenou v kapuci a velkou část doby zády k publiku. Asi jsem tohle nikdy neviděla. Spolu s alternativním syrovým zvukem rychlý budíček.

Skoro hodinový set odměnil také velký aplaus. Z důvodu časové návaznosti bohužel dnes není čas na přídavky.

A jako poslední kapela prvního dne. Katastr. Vlastně původní důvod, proč jsem na tenhle festival chtěla. Viděla jsem je v dejvické Klubovně spolu se Slutem a dost mě zaujali. A v Praze je moc nevidíme. Syntezátory a bicí... dokonalá ukolébavka na dobrou noc. Ideální zakončení prvního dne. Vypnout hlavu a jen prožívat hudbu. Byli dobří, jako jsem si je pamatovala, možná ještě lepší.

Na druhý, sobotní, večer jsme vyrazili plni očekávaní. Energie bylo méně, ale to nás v žádném případě nebrzdilo. Tušili jsme, že dnešek bude zase stát za to.

Sobotním otvírákem bylo trio TRYO. Ukázalo se, že mají basistku holku a to mám rada. V šest hodin, kdy byl naplánovaný začátek, byl ale sál zatím ještě poloprázdný. Jejich hudba byla fajn, příjemná melancholická kytarovka.  Hráli dobře, škoda jen, že se u toho všichni tvářili tak nějak unyle. Už dva roky prý mají nahranou novou desku, ale zatím ji nevydali. Možná tedy letos.

Ke konci svého setu to trochu vylepšili, dokonce se trochu i usmívali a komunikovali s publikem.  Hudba to byla fajn, ale do Brna za nimi nejspíš nepojedu.

Další kapelou na řadě byli Wild Tides. Zase jedna z kapel, kterou jsem předtím neznala. Trochu podobné kapele před nimi, ale tvrdší a vyzrálejší. Písně měly romantické názvy, jako třeba Do voka drát.

Sál se začínal konečně víc zaplňovat, lidé se trochu obměnili, dorazily výrazně mladší ročníky a více holek. Pravděpodobně proto, že nás čekaly kapely oblíbené spíše u mladšího publika.

Třetí na řadě byli totiž Branko‘s Bridge. Kromě Katastru další důvod, proč jsem na tenhle festival chtěla jet. Jejich živé vystoupeni je vždycky plné pozitivní energie a skvělé muziky. Bylo znát, že hodně lidí přišlo kvůli nim. Parket před podiem se úplně zaplnil a většina, pokud netancovala, alespoň se do rytmu pohupovala.

Na podiu mezitím probíhal nespoutaný energetický živel. Na závěr sklidili velký zasloužený potlesk. Já jsem je viděla už víckrát a pořád mě baví. Údajně pracují na novém materiálu na desku, která by mohla vyjít v letošním roce, tak to jsem dost zvědavá.

Jako další přišla na řadu partička tvrdšího ražení TCHERT. Hodně tvrdý náraz do zdi oproti Branko‘s. Už při zvukovce jsem rychle hledala špunty. Peklo opravdu přišlo a střetlo se uprostřed parketu v šíleném moshpitu. Říkala jsem si, jestli je přítomen zdravotník. Vypadalo to, že možná bude i potřeba, ta energie se neustále přelévala z podia dolu mezi zdivočelé fanoušky.

Další byla kapela China Soup. Vystoupeni bylo ozvláštněno speciální videoprojekci. Styl hudby mi přišel nejdřív jako takový klidnější Branko‘s. Mě se to líbilo a určitě bych na ně někdy zašla na samostatný koncert. Měli by vystupovat začátkem března v dejvické Klubovně a také v rámci Žižkovské noci 20. a 21. března. V průběhu času set postupně gradoval a nakonec přišla elektronická apokalypsa kombinovaná explozí bicích. Díra v hlavě a moc díky.

A jako poslední... závěr večera s Acid Row. Nejdřív to vypadalo pokojně, kluci ohlásili novou desku a pozvali na její křest, v Praze 16. května na Cargo Galery.

No a pak se to zvrhlo. Na podiu se pařilo a pod ním moshovalo. Jestli byli tihle vítězové cen Anděl nepsanou hvězdou večera, tak svůj post neuvěřitelným vystoupením potvrdili.

Sobotní večer vygradoval z nuly na absolutní vrchol prožitku. I na mini prostoru proběhl mini stage diving.  Hudba neuznává malé kluby aneb i v malém klubu a na malém městě se dá zažít obrovský hudební zážitek.

Díky Viktore za všechnu snahu a energii. Letošní rok si doufám můžeš odškrtnout jako povedený.

Neuvěřitelný výlet pana Broučka do Západních úval za podezřele dobře sestaveným programem jednoho celovečerního festivalu

Lomikar, 01. 03. 2025
www.echoes-zine.cz

Soupiska kapel na tomhle jednovečerním fesťáku působila jako záměrná a možná až trochu příliš podezřele personalizovaná past přímo na mě, protože i navzdory celkem členité dramaturgii jsem prakticky všechny vystupující v posledních letech veřejně zahrnoval nadšením a chválou. A to nehledě na to, zdali kapela zajíždí třeba do bluesu, do sludge či do country. Společnou jednotící linií vystupujících onoho večera bylo, že se jednalo o veskrze prvotřídní tuzemskou kytarovou hudbu, kterou vidět v rámci jednoho dne na jednom místě bylo něco, co jsem si musel snad vysnít.

Navíc Tachov. Tam jsem byl naposledy, když mi bylo tak deset se skautem na vandru a pamatuji si z něj akorát, jak jsem si tam kopal hákisákem před nádražím. Samotná pozdně zimní cesta zahájená za svítání vlakem tak daleko, až dojdou koleje, s sebou přináší určitou melancholii, na kterou se dá večerními koncerty hezky navázat. Prakticky celý den rezervovaný k prohlídce města byl dobrý nápad, protože zjišťovat jen skrze jeho podobu, co všechno se mu v dávných i nedávných dobách přihodilo, je dost zábavná bojovka.

Penzion Kamrovec, ve kterém jsem se ubytoval, byl pojmenován po nějakém inspirativním rytíři, který se zde neúspěšně, ale hrdě a statečně postavil husitským útočníkům, než od nich dostal právě v sousedství ubytovacího zařízení tak strašně přes píču, že se ta ulice doteď jmenuje Krvavá. Mimo to si ale naopak město své dobytí husity docela dost hýčká, soudě dle naučných cedulí a betonových monumentů. Komunistické uhranutí husitským dědictvím se zjevně usilovně pěstovalo i v místech, která kališníci po dobytí vyhladili do posledního kreténa, což je dost vtipný, ale tak nějak mě to vlastně nepřekvapuje.

Obecně o Tachově platí, že se na jeho podobě signifikantně podepsala snad každá historická změna. Viděl jsem šedavá pětiletková sídliště prodchaná betonovými kvádry prázdných obchodních center s nápisy jako Sushi & Pizza, barevné prosklené sámošky s otlučenými reklamami i sloupané nápisy typu Archa ze vchodů do prázdných domů naznačující, že v nedávné době (covid?) zde šlo do kelu množství společenských srazišť. Jestli jsem na něco ale zíral s němou fascinací, tak je to neeuklidovská budova obchodního centra Kaskády, jejíž architektonickou metodu jsem nerozklíčoval do konce pobytu, a to jsem ji měl přímo před oknem hotelu. Nedokážu si představit, na kolika pohřebištích to musí stát, kolik je tam zazděných lidí, do kolika místností tam například vůbec nevede vchod nebo jaká je tam tepelná ztrátovost. Doteď mám při pohledu na její půdorys pocit, že na mě jde mrtvice a rozhodně hodlám podle něj udělat dungeon do dračáku.

temná kosmická geometrie OC Kaskády vzdoruje rozumu smrtelníků

Plakáty na večerní akci byly ve městě všudypřítomné. Na oknech zavřených barů, turistických restaurací i výlohách asi devadesáti kadeřnictví, co v Tachově jsou. Vzhledem i k poměrně slušné online viditelnosti festivalu skrze různé sponzorované odkazy a bannery jsem pochopil, že dostat lidi do Tachova i na takto potentní večírek může být dost vysilující životní úděl. Ostatně když jsem se o tom v pozdních hodinách pak bavil s organizátorem (a velmi se mu tímto dodatečně omlouvám za to, v jakém jsem byl stavu), tak údajně přitáhnout dostatečné množství návštěvníků na akci, která nejní buď tanyny nebo alespoň lokální HC, je často v těchto oblastech proces pro nejednu hlavu v dlaních. O to víc ten večer všechny přítomné překvapilo a potěšilo, že se prostory podařilo takřka úplně naplnit a celý ten hudební svátek vyšel nejlépe, jak mohl.

Kiwi bar, ve kterém se to celé odehrávalo, jsem odhadl na prostor, který začínal jako country hospoda a posléze s proměnou (odhadu) společenské poptávky konvertoval na jakože tropický exotický bar, aniž by v něm proběhly téměř jakékoli vizuální úpravy, opomenu-li sporadické bambusové stříšky. Díky bohu za to. Proplétání mezi lidmi, všudypřítomnými židlemi a stolky, prostor střežený vícečlennou sekuritkou a skutečnost, že víno se zde prodává jen po flaškách, to vše se nezastavitelně blížilo logickému východisku, že skončím ještě před půlnocí někde mezi popelnicema s krvavym čumákem. Ale naštěstí krátké mezery mezi kapelami, ze kterých bylo prostě třeba vidět všechny a kterým to společně v jednom prostoru hrozně slušelo, mě naštěstí uchránily před tím, abych byl venku na cigáru moc dlouho chytrej a spokojeně jsem se tak mohl potácet před pódiem prakticky od začátku až do konce.

Tentokrát nebudu rozepisovat výkony jednotlivých vystupujících, protože prakticky o všech jsem nejednou psal dříve a na jejich projevu se od té doby zas tolik nezměnilo. Míněno v dobrém. Potěšili mě Please the Trees, kteří se vrátili k té nasranější noise-rockové poloze z mého oblíbeného alba Carp. Pořád nejsem schopný uvěřit tolik suverénnímu projevu Blue Chesterfield jakožto velké kapely na malých pódiích a obzvlášť mě sejmul set Mancy Sono, u kterých jsem dříve zažil, že některé jejich koncerty byly poměrně dost ambientní, což já si sice umím užít, ale bál jsem se, jak by to takové mohlo fungovat v tachovskému plážovém baru Kiwi. Tentokrát ale měli opravdu vtahující, rytmickej, takřka jednolitej set a já jsem hrozně rád, že spousta lidí, která je zde zaznamenala vůbec poprvé, později nešetřila nadšením, že měla možnost něco takového objevit.

Hodně se mi v průběhu koncertů líbilo sledovat, jak si hudbu ostatních interpretů před pódiem užívají ti, kteří během večera již hráli nebo teprve měli hrát, ačkoli s ní již museli mít čest tolikrát předtím. Akce, ve kterých zůstávají interpreti v publiku i poté, co dohrají, ačkoli vědí, že je ještě čeká dlouhá trudná cesta dodávkou z pekla ven, mají zvláštně tábornicky stmelený charakter. Nemusíte být toho zrovna aktivní součástí. Stačí se dívat, jak se pak seznamují přítomní na základě toho, že prostě dneska slyšeli něco, co jim přišlo hodně dobrý a těší je, že můžou poznat ty, kdo za tím stojej, zjistit si něco dál, říct o tom kámošům, koupit panáka, vyměnit odkazy, víš jak. I proto to bylo tak podařený. I proto si z posledních tří kapel prakticky nic nepamatuju. Reportáž psaná na záchytce.

Festival Muziq představuje kompletní program. Čtvrtý ročník bude poprvé dvouvečerní.

Tachov bude v únoru patřit hudbě. Chystá se festival Muziq

NDSŘ pozvánka: Festival Muziq přináší třetí ročník a poprvé míří do klubu. I tentokrát to bude žánrově pestré a hodně intenzivní

Tachovský festival Muziq spustil předprodej